Co se děje s duší po smrti

Co se děje s duší po smrti

Z biologického hlediska představuje smrt ztrátu vědomí a zastavení životních funkcí a postupný rozklad fyzické schránky. Na tom se všichni shodnou, ale osud duše vnímá každá kultura jinak. Náboženské systémy mají propracované teorie o tom, co se děje s duší po smrti.

Absolutní konec

Nejjednodušší pohled na smrt mají ateisté. Smrt fyzického těla je pro ně naprostým ukončením existence jedince.

Koloběh bytí

Východní náboženství a filozofické systémy, jako je například buddhismus a hinduismus, věří, že duše je nesmrtelná a neustále se převtěluje z jednoho fyzického těla do druhého. V jejich vnímání světa není smrt koncem, ale jen změnou stavu.

Duše se reinkarnuje (přestěhuje) do jiného těla a celý proces se opakuje. Převtělit se může jak do těla lidského, tak zvířecího, a to podle zásluh a činů v minulém životě (karma). Více se o principu reinkarnace a karmy dozvíte v dalším článku.

Proces smrti a znovuzrození provází návštěvy mnichů, spousta zvyků, rituálních předmětů, obrazů a zapalování vonných tyčinek, které mají napomoci odloučení duše od těla a připravit ji na novou pouť.

Posmrtný život

Abrahámovská náboženství, k nimž patří křesťanství, islám a judaismus, věří, že duše je nesmrtelná, po opuštění fyzického těla se odebere za dalším životem do nebe, nebo do pekla, opět podle chování a jednání během pozemského života.

Jak vnímali smrt naši předci a jak ji vnímáme dnes

Ve středověké Evropě se lidé chystali na smrt takřka celý svůj život, a to jak duchovně, tak fyzicky. Život vnímali jen jako přípravnou fázi před setkáním s bohem. Smrt byla všudypřítomná. Evropou procházely morové rány a lékařská péče nebyla na tak vysoké úrovni jako dnes.

Mnozí lidé si nechávali ušít pohřební rubáš už v mládí, aby byli na svou velkou chvíli připraveni. Dokonce i na náměstích a na veřejných místech se objevovaly připomínky smrti ve formě nápisů, jako je třeba „pamatuj na smrt“.

V minulosti byla smrt běžnou součástí života, lidé umírali doma obklopeni rodinou, sousedy a známými, dokonce i dětmi. Ty se s ní setkávaly už od útlého věku. Počínaje 19. stoletím se smrt postupně odsouvala pryč z očí žijících do nemocnic a hospiců. Dnes se o smrti moc nemluví, nepíše a stalo se z ní celospolečenské tabu.